Jak skloubit práci s rodinou? Jde to!

pí. Mlejnská

pí. Mlejnská

Říkáte si, že skloubit práci s rodinou nejde, protože jedno z toho vždycky trpí? Eva Mlejnská vás vyvede z omylu. Je maminkou čtyř krásných dětí, avšak ani na mateřské nezahálí. Aktivně se věnuje nejen rodině a zahradě, ale také nadačnímu fondu N, který pomáhá předčasně narozeným dětem. Stíhá dokonce podporovat i svého manžela. 

S manželem jste již 23 let, máte čtyři krásné děti. Jak jste se vlastně seznámili?
Bylo to v roce 91, to se Dalibor právě vrátil z vojny. Poprvé jsme se potkali v kavárně, kde nás seznámila společná kamarádka. Daliborovi to moc slušelo, ale já jsem v té době byla zadaná. On byl však vytrvalý. Chodil za mnou pravidelně do květinářství na Příkopech, které jsem tehdy provozovala. Jednoho dne jsem tedy podlehla. A rozhodně toho nelituji.

Váš muž navštěvoval v květinářství. Jak jste se dostala k tomu mít stánek s květinami na Příkopech?
Vystudovala jsem zahradnickou školu v Mělníku. V sedmnácti jsem se rozhodla, že nechci zůstat doma a vyrazila jsem do „světa.“ Přes kamarádku jsem získala místo ve stánku na Příkopech, který se mi poté podařilo získat do pronájmu. Časem jsme se stali vyhlášenou prodejnou v Praze, měli jsme spoustu stálých klientů a chodila k nám také řada vlivných osobností jako pan Dušák, který měl vedle klenotnictví. Bylo to moc hezké období a práce nás o to víc bavila.

Takže jste měla v podstatě snové zaměstnání. Proč jste tedy pověsila kariéru květinářky na hřebík?
Jedním z důvodů bylo to, že se mi narodil syn Martin a poté dcera Markétka. Zaměstnání květinářky bylo náročné. Vstávala jsem v pět a končila v devět večer a to od pondělí do neděle. Také se mi zdálo, že trh s květinami je už poněkud přesycen. Takový ten počáteční boom, kdy se sem začaly dovážet květiny z Holandska, byl najednou pryč. Zahradničení jsem se však úplně nevzdala. Stále je mým koníčkem a při péčí o květiny perfektně relaxuji.

Nejste typická maminka na mateřské, ale máte mnoho dalších aktivit…
Těžko říci, co si představujete pod typickou maminkou na mateřské. Já jsem měla při dětech vždycky nějaké další aktivity, ale myslím, že takových žen je dnes už většina. Já jsem se třeba „namočila“ do pojišťovnictví, což pro mě byla původně práce, o které jsem byla přesvědčená, že jí nikdy dělat nebudu. A dělám ji do dneška. Nějak se stalo, že mě začala bavit (smích). Jeden čas jsem také prodávala kosmetiku. Nějak jsem nechtěla, aby se celý můj život smrsknul jen na vycházky na pískoviště, praní a žehlení prádla. Chtěla jsem být alespoň trochu nezávislá.

Vy jste moc skromná. Například o vás víme, že spolupracujete s motolskou nemocnicí…
Moje dcera Anička se narodila předčasně císařským řezem a k tomu s dvakrát omotanou pupeční šňůrou okolo krku. To jsem se ale dozvěděla až druhý den, kdy jsem se probudila z narkózy. Dostala jsem doslova ledovou sprchu. Tehdy za mnou přišel pan doktor Černý, nynější primář, a začal mi vysvětlovat, že to nebude v pořádku, že bude potřeba absolvovat všechna neurologická vyšetření a že se pak ukáže, o jakou vývojovou vadu by se mohlo jednat. To byl absolutní šok, protože do porodu vše probíhalo naprosto v pořádku, takže jsem nedokázala pochopit, jak může být něco špatně. Nicméně se po třech dnech dcera probudila ze spánku, do sedmého měsíce jsme pak cvičili Vojtovu metodu, prošli jsme všemi neurologickými vyšetřeními a nakonec se ukázalo, že Anička všechno dohnala.

A touto zkušeností vlastně začala i spolupráce s Nadačním fondem „N“,který zajišťuje lepší start do života předčasně narozeným dětem a k níž mě pan primář Černý přizval. Když totiž člověk vidí příběhy těch dětí, které neměly to štěstí jako Anička a s nimiž se to potáhne celý život, rád udělá cokoliv. Pro mě je to osobně jedna z věcí, která mi dává pocit, že můžu být nějak užitečná.

V čem konkrétně pomoc nadačního fondu N spočívá?
Když na neonatologii vidíte miminka, která se vejdou do dlaně a která umí lékaři a sestřičky doslova vypiplat, nezbývá než vyseknout hlubokou poklonu a mít v srdci velkou pokoru a obdiv. A tak se jim tu práci snažíme maximálně ulehčit tím, že seženeme prostředky na nákup drahých přístrojů, jako jsou ventilátory, inkubátory, ale třeba i elektrické odsávačky. Technika se neustále vyvíjí, a tak bychom si moc přáli, aby měli k dispozici tu nejmodernější. Chceme také zajistit i ty drobné maličkosti, jako jsou plínky, ubrousky, protože jsou samozřejmě i maminky, které mají hlouběji do kapsy. Ta situace není lehká pro žádnou maminku, která na tom oddělení je, a tak chceme, aby se tam alespoň cítily co nejlépe a nic jim nechybělo. Například v červnu jsme uspořádali Nedonošený piknik, který se konal na Ladronce, kde se rodiče těchto dětí mohli sejít a popovídat si, zatímco si jejich děti užívaly program.

Když tedy zrovna nepracujete, jak trávíte volný čas?
Hlavně pohybem – jízda na kole, občas kolečkové brusle, plavání, procházky s dětmi. V zimě si užíváme na horách. Taky se zajímám o degustaci piv, ke které jsem se dostala přes p. Zbyňka Holana, což je opravdový odborník přes různé druhy piv a minipivovary. Vždy nám vysvětluje, jak je dané pivo kvašené a čím je zvláštní a zajímavé.

Jaké máte plány do budoucna?
Hlavně se věnovat co nejvíce dětem a také nadačnímu fondu N. Shánět sponzory na koupi nových přístrojů a také se chci během podzimu vrátit ke svému povolání, alespoň na 3 dny v týdnu.

Díky za rozhovor.

A jaké plány máte vy?

pí. Mlejnská