Svatba, na kterou nezapomenu. Pravdivý a dojemný příběh!

„Sláááááva, babička s dědou se našli,“ zní jásavý hlas nevěsty. Jako by toho už takhle nebylo dost. Každá svatba je slavnostní událostí, má příchuť nervozity a téměř vždy zavání zmatkem. Martina je typ dominantní ženy. Vždy si ví se vším rady a perfektně ovládá organizaci všeho druhu. Tahle akce s velkým „A“ jako by se jí však vymkla z rukou. Martina je především kamarádka. Sňatek jsem jí z celého srdce přála, ale v ten očekávaný den jsem se rozhodla, že se stanu tajným pozorovatelem té slavnostní taškařice. Mám totiž čuch na katastrofy.

Vlastně je asi přitahuji, takže teď vážně uvažuji nad tím, zda bylo od Martiny skutečně moudré si mě s sebou na svatbu vzít. Jako její velká přítelkyně jsem pozvání mohla jen stěží odmítnout. Byla jsem jí vždy po ruce, když mě potřebovala, stejně jako ona nikdy neřekla ne, když se já octla v úzkých. Myslela si dokonce, že mě manželství postihne mnohem dříve než ji, ale opak byl pravdou. V jejím případě mi to přišlo naprosto přirozené, leč kdyby mě někdo požádal o ruku, určitě bych odpověděla něco jako: „Brrr, nikdy!“

Vykročili jsme špatnou nohou. Evidentně!

Než jsme do toho osudného rána všichni – zcela evidentně špatnou nohou – vykročili, dalo by se říci, že přípravy probíhaly naprosto hladce. Až na tu scénu v půjčovně svatebních šatů, kde nám paní majitelka tvrdila, že konfekční velikost číslo 40 je už takřka pro slona, a proto je výběr značně omezený. Přesvědčovala nás o tom, že nejvíce jdou na odbyt velikosti 34, 36 a ještě snad s přimhouřením obou očí 38. Podtrženo a sečteno – chtěla nám naznačit, že máme brát to, co je a na cenu a kvalitu se neohlížet. Této zajímavé debaty se účastnil i Martinin otec, který se může vzhledem ke svým třem uskutečněným svatbám označovat za sňatkového odborníka. Bohužel si ale nestihl všimnout, že je úplně jiná doba a že půjčovny poněkud podražily. Stala jsem se v jednom okamžiku svědkem nevídané slovní roztržky, která málem skončila rvačkou. Naštěstí pan Hlavatý udržel své vášně na uzdě a odešli jsme pouze s psychickou újmou. Martina se z trapné situace vzpamatovala velmi rychle a hned druhý den jsme vyrazily do jiné půjčovny, pro jistotu bez tatínka.

Den se probudil do nádherného rána. Slunce vyběhlo do ulic a po domech se plížily stíny. Upocení ptáci veslovali po modré obloze. Léto zdravilo lidičky spěchající do práce.  Jen ten zatracený budík to musel všechno zkazit. Vyznavači Murphyho zákonů by měli určitě radost. To ale rozhodně neplatilo pro Martinu. Ještě dlouho si budu pamatovat ten její výraz v obličeji, když jsem u nich zazvonila a udiveně se ptala, proč mi nejde naproti v bílém. Vykoktala ze sebe, že zřejmě budík nastavila, ale nezmáčkla tu prapodivnou páčku na jeho zadní straně. Co následovalo poté, si každý, kdo viděl nějakou tu komedii se svatební tématikou, dokáže představit. Nastal zmatek, nervozita, zběsilé pobíhání a shánění různých věcí. Vím, že kdybych se v tu chvíli Martiny zeptala, jak se jmenuje, asi by mi nedokázala jednoznačně odpovědět. Jen Miloš, nevěstin budoucí manžel, byl naprosto v poklidu. Asi bych takového manžílka utloukla. Lítat po bytě jako splašená a on se mi za zády posmívá, praštím s nějakým tím nejdražším porcelánem o zeď a jdu od toho. Ale asi jim to takhle vyhovovalo.

„Příbuzenstvo je už na cestě!“ hlásí z kuchyně podivuhodně klidný ženich. S nějakým zaspáním si nedělal vrásky. Ale to je pro muže typické. Jeho tvář zdobil nenucený úsměv. Jenom my ženy všechny tyhle situace neseme poněkud hůře. Jsme vzteklé, že se nám něco nedaří a vůbec nejvíc nás dožírá, když je náš mužský protějšek naprosto v pohodě a ještě si z nás snad utahuje. V takovou chvíli je lepší se raději bez řečí přesunout do jiné místnosti a dělat, že je vše naprosto v pořádku.

„Sakra, kde mám ty bílé kytičky do vlasů?“ Rozléhá se po celém bytě. „Ty jsi je měl naposledy v ruce! Tak kam jsi je proboha zašantročil? Bez nich ten účes bude naprosto nemožnej!“

„Hlavně klid, miláčku, já si tě vezmu i bez těch umělejch ptákovin do vlasů,“ chlácholí ji nevzrušeně budoucí manžel. „Myslíš, že by se našel nějakej podobnej blázen, kterej by si tě chtěl vzít? Za sebe říkám, že nikoho takovýho neznám.“

Nuceně se ušklíbla a pomyslela si zřejmě něco o mužské pýše.

A takhle to šlo stále dokola celé dopoledne. Raději jsem se jim do toho nechtěla plést, nakonec bych ještě byla na vině já, jako je to vždycky, když se někoho z nich před tím druhým zastanu. Mezitím už většina hostů dorazila, což byla snad první pozitivní zpráva tohoto dne.

I přes onen zmatek s opožděným vstáváním nakonec všechny domácí přípravy (i když s odřenýma ušima) stihli. Ne nadarmo se však říká: nechval dne před večerem.

Příbuzenstvo se ztratilo…

„Kde je vlastně maminka?“ ztuhla Martina před vchodovými dveřmi. Všechno příbuzenstvo už se sešlo a v tom zmatku se zapomnělo na Milošovy rodiče.

„Jak jsem na ně mohla zapomenout? A ty jsi mi taky nemohl něco říct, viď?“ hroutila se Martina. „Rychle je někdo sežeňte! Už nemáme moc času,“ úkolovala všechny přítomné. Nikdo se jim ale nemohl dovolat. „Zkoušejte to pořád dokola, bez nich nemůžeme odjet!“ Už doslova sípala.

Musela jsem ji uklidnit, jinak by ze sebe v obřadní síni nevydala ani hlásku, a to by byl jistě vrchol svatebního klání. Někdo z příbuzenstva se rodičům náhodně dovolal, přesto nebylo ještě zdaleka vyhráno. Nikdo neví, jak se to stalo, ale Milošovi rodiče zřejmě zabloudili a bohužel to zjistili až zhruba po šedesáti kilometrech. Pocházejí z malé moravské vesničky, kde lišky dávají dobrou noc, a v Praze byli jen jednou – vlakem. Aby toho nebylo málo, chtěli si cestu urychlit, takže nejeli hned po dálnici, nýbrž po okreskách. A tam se to stalo. Jedna špatná odbočka a už se to s vámi veze. V tomhle případě to platilo doslova.

„Krucinál, to je teda den,“ lamentovala Martina. „Kdybych věděla, že ta svatba bude mít takový průběh, tak bych si to snad i rozmyslela.“

„Proboha už toho nech! Akorát zbytečně vyhrocuješ situaci,“ prolomil bariéru vzteku ženich. „Zatím se vydáme pomalu na cestu a oni tam za náma dojedou. V čem je problém?“ Tázavě se na ni podíval.

„No jasně, vždyť mně to vlastně může bejt úplně jedno, jsou to tví rodiče,“ vystřelila jeden z jedovatých šípů na svou obranu. „Takže vyrážíme, tady můj ženich o tom rozhodl!“

Do bytových prostor vstoupilo hrobové ticho. Kdyby na podlahách nebyl koberec, tak by tu určitě bylo slyšet i padající špendlík. Nálada byla ale natolik vyhrocená, že bych tu přítomnost jakéhokoli ostrého předmětu nedoporučovala. I vzduch poněkud ztěžkl. Pomalé kroky všech přítomných se přesouvaly směrem ke dveřím, do kterých se z druhé strany netrpělivě tlačily sluneční paprsky. Naštěstí na Martinu působí pěkné počasí podobně jako na mě. Dodává mi energii a vyhlazuje rýhy starostí z obličeje.

Hned, jak opustila temný prostor napěchovaný stresem a vztekem, byla jako vyměněná. Byla to zase ta Martina, jakou znám. Z jejích očí jsem vyčetla nekonečné štěstí a dík za všechno, co jsem pro ni udělala. Málem jsem zamáčkla slzu v oku. Kdesi uvnitř mě to pořádně zahřálo. Pak se ale o slovo přihlásil hlas mého realistického já, který mě upozorňoval na fakt, že slzy jsou na pořadu dne až po novomanželském polibku. K tomu však zbývalo ještě přesunout se směrem k radnici, bleskurychle najít ztracené Milošovy rodiče a vůbec domluvit všechno tak, aby to klaplo. Raději ani nepopouštím uzdu své fantazie, co všechno by se do té doby mohlo stát. Konvoj se rozjel po úhledné cestě a budoucí manželé byli opět o krůček blíž ke společnému žití.

Jak už jsem předeslala, rodiče ženicha se nakonec našli a s pomocí podrobné navigace dorazili pouze s pětiminutovým zpožděním. Pro Martinu to bylo nejdelších pět minut v životě. Z jejích gest mohl každý poznat, jak si promítá všechno důležité, co se za posledních několik hodin seběhlo a jaká hrůza bude, když rodiče co nejdříve nedorazí. Naštěstí to dopadlo dobře. I když by se mohlo zdát, že těch horkých chvilek na jednu svatbu bylo až až, osud novomanželům uštědřil ještě několik – přinejmenším komických – situací.

V sále to vonělo růžemi, které byly hlavní součástí výzdoby interiéru. Rodina poslušně naslouchala hlasu ženy, která celou akci na radnici koordinovala. Všichni přáli novomanželům vydařený průběh zbytku dne. Na oba hlavní aktéry již padla pravá svatební horečka a nervozita. Ještě zkontrolovat výběr hudby a obřad může začít. Nástup nevěsty v doprovodu otce byl doslova monstrózní. Tehdy poprvé jsem Martině trochu záviděla. Představovala jsem si sebe na jejím místě. Do mysli mi zabloudily i vzpomínky na všechny ty starosti a shánění, které kolem svatby byly a v tu ránu jsem nelitovala, že jsou naše role rozdány obráceně. Ona je v té hlavní a mně patří ta vedlejší.

Pak následoval monolog, který již každý minimálně jedenkrát slyšel a který graduje významným  příslibem ‚ano‘ ženicha a nevěsty. Tak – a už je ruka v rukávu, už je dílo dokonáno. Na řadu přichází výměna snubních prstýnků a první novomanželský polibek. A tady nastal zádrhel. Abych nepřehlednou situaci objasnila, když se prstýnky objednávaly, zjistilo se, že nevěsta má o jednu velikost větší obvod prstu než ženich. Dovedete si jistě představit, jak to vypadalo, když mělo dojít k oné slavnostní výměně prstýnků. Až do této chvíle si Martina neuvědomila, že mohou být při obřadu s něčím podobným problémy. Obvykle se stává, že někomu z novomanželů mírně natečou prsty a pak se děj vůle boží, jestli se nakonec podaří prstýnek přeci jen nasadit. Mojí kamarádce se sice nestalo, že by se jí prsteníček nějakým způsobem zvětšil, ale zato řešila otázku, který je vlastně její a který patří manželovi. Nejprve se v sále rozhostil mírný šum, ale po určité době, kdy oba novomanželé nervózně prozkoumávali zlaté kroužky, celý sál se zmítal ve vlnách smíchu. Svou vážnost si neudrželi ani samotní novomanželé. Celá atmosféra se tímto kouskem uvolnila a konečně se i Martina začala bavit. Prstýnky byly usazeny na správné místo, novomanželé si dali svůj první polibek a všichni se pomalu začali ubírat ven z budovy, kde se již shromáždili Martininy další kamarádky, které s napětím očekávaly její příchod a následný boj o svatební kytici. Já jsem se do prvních řad raději příliš nehrnula. Ještě bych si musela někoho brzy vzít. Vím, že mě to asi jednou nemine, ale nic se nemá uspěchat. Stále si říkám, že jsem na některé věci ještě příliš mladá.

Co se dělo večer o svatební noci, o tom raději referovat nebudu. Jen doufám, že si to ti dva užili plnými doušky a žádná z dalších katastrof je již nepotkala, kromě těch příhod ze svatební cesty. Ale to už je na další vyprávění.

Související články

Když žena miluje ženu

Mýty, které ýeny mužům nalhávají