Jak se luxusní lodičky změnily v mega trapas

Dlouho jsem přemýšlela, jestli se s vámi podělím o tuhle historku, která se váže k mým tanečním, konkrétně tedy k lodičkám koupeným speciálně pro tuto příležitost. Ale nakonec jsem si řekla, proč ne. Vždyť i já jsem přeci jenom člověk, a už jsem psala, že někdy je prostě třeba se zasmát sám sobě, i když vám to v daný moment moc vtipné nepřijde. Připraveni? Tak se pohodlně usaďte a pojďte se mnou znovu prožít ten osudový večer.

Úvahy o lodičkách začaly vytrhnutím z nudné hodiny

Začátkem školního roku jsem jako každý všední den trávila ve školní lavici. Pátek po obědě a šestá hodina k tomu. Únava a otupení mysli byli na denním pořádku. Když najednou naše učitelka, která není hloupá a vidí, že zájem třídy opadá, pronese onu větu: „Milí studenti, mám pro vás překvapení.“ Celá třída lehce zbystří. A pak už začne povídat takové ty řeči o tom, jak jsme téměř dospělí, a jak se z nás stanou muži a ženy, a celé to vyústí v informaci, že nás čekají taneční. Třídou to vzrušeně zašumí. Taneční? A už v listopadu? Tak to je pecka. Taneční jsou perfektní věc, už jen proto, že si musíte sehnat luxusní šaty, lodičky, doplňky, šperky a já nevím co ještě. A také je nějaká naděje, že se seznámíte.

Mé módní srdce jásá

Hned po škole jsem přiběhla domů a už z dálky oznamovala mé mámě tu novinku. Samozřejmě, že měla radost se mnou, tak jsme hned začaly plánovat, jaké šaty musíme pořídit, abych byla ta nejhezčí. Oblékly jsme si pohodlná pyžama z Larond a pustily jsme se do úvah a debatování, které trvalo nakonec celé tři hodiny. A k tomu vypily kávu s cukrem, džus a limonádu, a snědly dva velké obložené chleby a balíček sušenek. To není úplně dobře, ale co, byly to moje oblíbené, v polevě s bílou čokoládou. A to se nepočítá.

Prodloužený víkend vybízí k nakupování

Měla jsem štěstí. Byl zrovna prodloužený víkend, a listopad je za dveřmi. Proto nezbývalo nic jiného, než vzít mamku a rovnou vyrazit. Rozhodly jsme se nastartovat auto
a vyjet do nedalekého, ale většího města, kde je přeci jenom větší výběr obchodů. Po pár nezdařených pokusech jsme zakotvily v jednom menším obchůdku, který se specializoval právě na moderní šaty a vše kolem nich. Netrvalo dlouho, a bylo vybráno. Troje šaty přesně podle mých představ, dle slov mámy pěkné, dle slov prodavačky překrásné, a tak jsem se rozhodla vzít všechny tři. Ještě mrknout na nějaké náušnice a lodičky. Mám přesně opačný výškový problém než slečna píšící tento text, takže vysoké podpatky pro mě byly nutností.

Luxus a výměna názorů

Stačilo pár dalších okamžiků, abych spatřila luxusní lodičky. Černé, úzké, odhadem na deseticentimetrovém podpatku. Už jsem se v nich viděla jako královna parketu. S mojí výškou si je totiž mohu v klidu dovolit. Moje ochotná maminka byla ale docela proti. „Anetko, ty jsou strašně vysoké, nebudou pohodlné, bude se ti v nich špatně chodit a zničíš si nohy.“ No to jo, mamky mají vždycky pravdu, ale tohle si přece musím vybojovat. Nebyla z toho velká hádka, ale pár argumentů pro a proti jsme si vyměnily. Ale já jsem tvrdohlavá,
a tak jsme o půl hodiny později nasedaly do auta s třemi novými šaty a krásnými černými lodičkami.

Den D

Je tu znovu pátek šestá hodina po obědě, ale ve třídě je nevídaná rušno. Všichni jsme plní napětí s očekávání, jaké to bude. Odpoledne se začínám připravovat. K šatům jsem obula ty luxusní lodičky a fakt mi to seklo. Mamka opět protestovala. „Anetko, nechceš si vzít pro jistotu do kabelky ještě baleríny? Víš, jen kdyby tě náhodou bolely nohy“.  V žádném případě, neposlechla jsem, přece jsem na prahu dospělosti, jak několikrát opakovala naše učitelka, a tak mám rozum a vím, co dělám.

A pak se to stalo

Nedochvilnost je mou špatnou vlastností, a tak jsem na místo dobíhala přesně ve chvíli, kdy už byli všichni mí spolužáci dávno usazeni v sálech. No dobíhala, moje lodičky tempu popravdě moc nepřidaly. Měla jsem pocit, jak kdyby mi měly nohy za chvíli upadnout. Rychle jsem se rozhlédla a k mé smůle byla jediná volná židle na druhé straně sálu. Sebevědomě jsem tedy, jako největší hvězda parketu, vyrazila. Tři kroky v pohodě, čtvrtý už jsem neustála. Podpatek podklouzl po parketách, a já jsem se jak dlouhá, tak široká, natáhla v celé své kráse na zem. Před všemi spolužáky, spolužačkami, učiteli i lektory. Barvou bych mohla konkurovat dobře zralému rajčeti, a jen jsem si přála být neviditelná. 

Postupem času se však na můj malý velký trapas zapomnělo, a věřte, že taneční byly jedno z nejlepších období mého života. A že nejsem jediná? Mrkněte, že něco podobného se stalo také autorovi tohoto článku, ach ty taneční.

Máte také zážitek podobného charakteru z vašich tanečních? 

 

About